Změna rodiny a co jsou to interbandos?

03.11.2017

Rodina:

V době, kdy jsem začala psát předchozí článek jsem ještě nevěděla, že se v mém životě odehraje velká a náhlá změna. Nechtěla jsem to cpát vše do jednoho a tak jsem se rozhodla napsat nový samostatný článek. 

Jak už jsem psala v předchozím článku, je velmi těžké žít s cizí rodinou. Bohužel já a moje první rodina jsme to soužití nezvládli moc dobře. Těžko říct, kdy všechny ty problémy začaly, protože ze začátku jsme žádné neměly. Největší problém, byl to, že jsme v sobě navzájem neměli důvěru. Tedy lépe řečeno, oni ji ve mně neměli nikdy a jakmile jednou ztratili tu moji, už ji nikdy nezískali zpět. Jak chcete žít s někým, kdo vám nevěří? 

Jakmile odjedete tak daleko od domova a od lidí, kterým můžete věřit, hledáte někoho nového komu vložíte svou důvěru. S někým musíte mluvit o tom, jak se opravdu cítíte a o tom, co se vám děje, protože kdybyste si to nechávali všechno pro sebe, tak byste se z toho zbláznili. O to víc, v prvních týdnech a měsících vaší výměny. V těchto chvílích si ani moc neuvědomujete, že možná vkládáte svou důvěru někomu, koho vlastně ani pořádně neznáte, někomu komu stačí jen jeden hovor na to, aby vám hned na začátku pěkně zatopil. Dalo by se asi říct, že jsme všichni hrozně naivní, ale myslím, že se to dá pochopit. Máme strach, jsme sami a jsme rádi za každého, kdo nám chce pomoci a chce si nás vyslechnout, i když se to pak mockrát obrátí proti nám. Záleží jen na tom, jestli budete mít štěstí a opravdu najdete někoho, komu můžete plně důvěřovat.

Vím, že vás nejspíš zajímá, co přesně se mezi mnou a mou první rodinou stalo, ale je toho tolik, že se mi to ani nechce psát. Každá strana udělala nějaké chyby. Dělat chyby je lidské a myslím, že jejich uvědomění je jedna z dalších důležitých věcí, co se tu naučíte. Já si uvědomila své chyby hned a snažila se je odčinit. Bohužel snaha byla jen z mé strany a z jejich přibyly jen další naschvály a pomluvy. 

Jejich postoj k mému pobytu v jejich domě byl takový, že já musím akceptovat všechna pravidla a respektovat všechna jejich rozhodnutí (což je samozřejmé), ale oni nemusí respektovat mě jako osobu. Když bydlíte u cizích lidí jste to vy, kdo se musí přizpůsobit, ale jestli si vaše host rodina myslí, že se v jejich životě nic po vašem příjezdu nic nezmění, tak je to chyba. Protože jak už jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, je to velký zásah do životů vás obou, a tak jak vy musíte respektovat je jako osobnosti, oni musí respektovat vás jako osobu. Vše je jen o komunikaci, pochopení a o tom dělat kompromisy. Bohužel má rodina se mě ani zdaleka nesnažila pochopit a jelikož si mysleli, že snědli všechnu moudrost světa a že mě vlastně velmi dobře znají, když měli o něčem pochybnosti, nekomunikovali se mnou, nezeptali se mě. Vytvořili si vlastní příběh (samozřejmě já jsem byla ta špatná) a ten pak vesele prezentovali před rotary, i když moc dobře věděli, že mě tím dostanou do problémů a že pravda, je úplně jiná. Jejich život byl asi natolik nudný, že museli ničit ten můj.

Požádala jsem tedy rotary o dřívější změnu rodiny. Domluvili jsme se tedy, že od mé první rodiny odejdu na konci listopadu, abych na svoje narozeniny a na Vánoce byla s někým, s kým se budu cítit dobře. Asi o 2 týdny později jsem přišla ze školy a mí host rodiče mi řekli, že se do 2 dnů stěhuju. Nechápala jsem proč. Když mi řekli, že se jich dotklo, že jsem si je zablokovala na instagram stories a že si myslí, že po tomhle nemůžou být má host rodina, nestačila jsem se divit :D Nejen, že mé sociální sítě jsou mé soukromí, ale pokud mají pochybnosti o tom, co dělám a s kým, mají se mě jednoduše zeptat. Po této konverzaci jsem byla opravdu šťastná, že od nich odcházím. 

Jak řekli tak se také stalo a já se hned 2. den stěhovala. Zatím vše vypadá skvěle. Žiju momentálně v rodině, kde je jen máma s dcerou a upřímně mi to dost vyhovuje :D Máme tu pohodu, žádná stupidní pravidla a hlavně moje nová host máma nemá potřebu oznamovat rotary každý můj krok, takže myslím, že spolu budeme vycházet. Moje host sestra se vrátila v srpnu z výměny v Německu, takže si opravdu rozumíme a držíme při sobě. 

Trochu mě zamrzelo, když mi řekla, co jim o mně můj rotary klub řekl na uvítanou. V podstatě nic pozitivního. Také mi řekla, že se obě s mamkou divily, protože se jim zdám být moc fajn a když jsem jim řekla také mou stranu celého příběhu, byly docela v šoku. Každopádně doufám, že spolu budeme vycházet, a že další takový článek už nebudu muset psát. 


Interbandos:

Jak už jsem zmiňovala v jednom z mých minulých příspěvků má škola je rozdělena na dva týmy: Rafaga (zelená, žlutá) a Huinca (červená, černá). Já jsem v týmu Rafaga. Ne na všech školách tohle existuje a já mám velké štěstí, že zrovna na mé ano. Nikdy bych nevěřila, jak silné může být spojení těchto lidí s cílem předvést to nejlepší, co v nich je. 

Tak jak je tu tělocvik rozdělen do několika kategorií, tak se v nich také pořádaly zápasy a soutěžě, ze kterých se získávaly body. Tyto body jsou velmi důležité, protože se pak nakonec všechny sečtou a která "banda" má nejvíc bodů vyhrává celou soutěž interbandos. Je opravdu neskutečné, co lidé našeho věku dokáží společně vytvořit a dokázat. Když, jsem viděla některá vystoupení z rytmické gymnastiky, měla jsem husí kůži a pusu otevřenou dokořán. A nejen to. Všechny kategorie byly úžasné! Všichni bojujou a snaží se! 

Ta škola je tu něco opravdu úplně jiného než u nás. U nás všichni do školy chodí jen protože musí. Učí nás jen na to abychom zvládli napsat miliardu testů, ale to co je doopravdy důležité zazdívají. Tady to tak není. V těchto soutěžím, má každý možnost ukázat svůj talent. To v čem vyniká a co ho opravdu baví. Každý se zapojí tím, co ho baví a co mu jde. Někdo je nadaný na umění, tak maluje. Někdo je skvělý tanečník, tak tančí. Někomu nejde ani jedno ani druhé ale je skvělý ve volejbale, tak hraje volejbal. Je to tak jednoduché a tak skvělé!  Ti lidé tu do školy chodí rádi. Někteří tráví skoro veškerý svůj mimoškolní čas děláním školních aktivit.  

Miluju to a věřím, že kdyby se lidé v našem státě věnovali víc rozvoji osobnosti každého člověka a nejen tomu, aby z každého byla chodící encyklopedie, byl by ten život mnohem hezčí a zábavnější. Vždyť si vezměte kolik každý z nás strávil nebo tráví času ve škole. Nebylo by skvělé si ten čas trochu zpříjemnit a užít se svými kamarády? 
Tady se ve škole každý zná s každým a všichni jsou kamarádi. Je jedno jestli jste stejně staří nebo je mezi vámi 4 roky věkový rozdíl. 

A myslím, že interbandos je něco, co těmto lidem opravdu něco dá do života. Nejen, že si vytvoří přátelé a vzpomínky na celý život, ale naučí se spolupráci, odpovědnosti a respektu k druhým. A to je taky moc důležité ne? 

Poslední měsíc jsme se připravovali na takzvaný "videoklip". Je to velké vystoupení přede všemi včetně rodičů. Za tento videoklip se získává nejvíce bodů a často právě tohle rozhodne o tom, kdo vyhraje. Tréninky jsme měli každý týden hodinu a půl, během které jsme nacvičovali všechny choreografie. Také jsme po škole chodili malovat obrovské plachty, které se potom vyvěsili jako pozadí našeho příběhu. Bylo okolo toho opravdu hodně práce a kapitáni našeho týmu do toho dali opravdu úplně vše.

3.11. Se konala "Fiesta de interbandos". Byl to pátek. Škola nám odpadla a přišly jsme do ní až v 5 hodin odpoledne. Napřed jsme měli obrovský nástup, kde se zpívala hymna každé bandy. Potom vystoupení vítězných týmů artistiky a rytmiky a potom "akro". Akro je akrobatické vystoupení. Po akru následoval videoklip. Rafaga šla na řadu jako první. Nervozita všech lidí byla obrovská. Věděli jsme, že po součtu bodů ze všech zápasů musíme vyhrát nejen akro, ale také videoklip, abychom měli šanci vyhrát. 

Výsledek našeho videoklipu byl úžasný! Vše šlo podle plánu a všichni si to moc užili. Když přišlo vyhlašování výsledků začala panovat velká nervozita. Napřed proběhlo vyhlášení akra. Bohužel v této disciplíně jsme prohráli a tak už bylo jasné, kdo je celkovým vítězem. Byl to velmi emocionální moment pro všechny. Videoklip jsme sice vyhráli, ale bohužel to nestačilo a tak, když vyhlásili celkového vítěze, polovina našeho týmu začala brečet. Až v ten moment mi došlo jak moc je to pro ně vlastně důležité. Bylo to smutné, ale zároveň moc hezké. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být. I když to pro nás nebyl vítězný den, pro mě je tohle jedna obrovská výhra. Ti lidé mají srdce na pravém místě a nebojí se dát najevo své emoce. Brečeli kluci, holky, lidi kterým je 12 až po lidi, kterým je 18. Zároveň v ten moment spadla veškerá rivalita a všichni se objímali. Protože i když jsou dvě rozděleni na dvě skupiny. Všichni jsou jedna obrovská skupina přátel, kteří se mají opravdu rádi. Bylo to dojemné a tento moment si navždy uchovám ve svém srdci.